Spoluadminka blogu: Masíí

I need speed 6

2. června 2010 v 16:30 | Naomi-san (autor blogu) |  Povídky
I need speed

Už jsem se chtěl zvednout, když…"Sakuro, co tady k sakru děláš!?" Ozval se příkrý tón. Lehký úsměv ji z tváří zmizel a nahradil jej vyděšený. "Nii-san?"
Podíval jsem se na kluka stojícího přede mnou. Byl hodně podobný Sakuře. "Bavím se, co by jsi čekal." Vyděšenost z ní trochu opadla a na bratra se obořila. To se mu evidentně moc nelíbilo. Jeho společníci se náramně bavili. "Sasori, vypadá to, že tvůj postoj staršího bratra už nějak nezabírá. Slečinka nám vyrostla." "Buď zticha Deidaro!" Okřikl posmívajícího a obrátil pozornost na mě. Upřeně mě pozoroval. "S tímhle se tady tahat nebudeš. Jdeme!" "Sasori, co ti to zase přelítlo přes nos? Jenom se tu bavíme, to je všechno. Nemusím se pořád držet jen u tebe." Řekla trucovitě, ale s jistou lehkostí v hlase. Bylo vidět, že má z bratra respekt. "Sakuro, nezkoušej mou trpělivost, řekl jsem jdeme." A už se otáčel k odchodu. "Snad ti docela dobře naznačila, že nechce jít." A udělal jsem krok v před. Zarazil se. Jako kdyby na tuhle možnost čekal. Úplně se na to třepal. "Tak hele!" A vzal mě za tričko. "Jsi tady nový, takže ti na poprvé tu tvoji fasádu moc nezmaluju, ale ještě jednou mi budeš kecat do toho, co dělám a skončíš tak, že si nebudeš mít na co sednout. Je ti to jasný!" A už se napřahoval. "Oni-san ne!" Vykřikla Sakura, ale k její úlevě, žádná rána nepřišla.Podíval jsem se, kdo zastavil Sasoriho ruku. "Itachi?" "Tak to už by stačilo Sasori." Řekl výhružným hlasem a bojoval se sasoriho rukou. Ten nakonec povolil. "Měl by jsi bráchovy říct, kde je jeho místo." Otráveně jsem k němu vzhlédl a vedle něj už stála Sakura. Její omluvný pohled stačil, abych trochu vychladl a nechal to být. "Tak už pojď nii-san.! Zatáhla jej za ruku a už se vzdalovali. Cítil jsem, jak si mě Itachi měří. "Jdeme!" Řekl a já vyrazil za ním. Celou cestu k autu jsem si všímal zvědavých pohledů. No jo, byl jsem jak novinka na trhu a tohle představení ještě zvýšilo mou cenu.. Když jsme vyjeli na silnici: "Mám dojem, že ty jsi na tyhle maléry vážně docela magnet." A pousmál se. Udiveně jsem na něho zíral. Čekal jsem něco, jako: Co si myslíš, že děláš?, nebo: "Nechám tě chvíli o samotě a ty zase v průseru." "Ten vůl si o to říkal." Odpověděl jsem nabručeně a radši se kouknul z okna. Příště tomu klukovi dám co proto. A hned na to jsem si vzpomněl na Sakuru. Ty její zelené oči. "Řeknu ti, že sis vybral tu nejlepší holku široko daleko." Jeho věta měla ironický podtón. "Jo, já vím, nikoho si nepouští k tělu!" Byl jsem už totálně vytočený. To ji i brácha považuje za takovou ledovou královnu, nebo co? "Ne, to jsem nemyslel." Zakroutil hlavou. "To spíš její bratr. S ním budou problémy. Má ji tak rád, že všechny kluky od ní drží na padesát metrů." Napjatě jsem poslouchal. "Skoro všichni ji považují za bezcitnou, ale to jen díky Sasorimu. Každý, kdo se s ní o něco pokoušel byl nalezený někde v nemocničním pokoji." "On to není špatnej kluk, ale Sakuru-san si hlídá." Sakuru-san? Prolétlo mi hlavou. Od kdy on…? Podíval jsem se na něj docela podezřívavě. Jako vždy klidný Itachi koukal na silnici, jako že nic. Přijeli jsem do garáže a já se jen a jen těšil na měkkou postel. Po dnešku jsem byl docela grogy. A ještě k tomu zítra škola. Sakra!
Už uběhlo čtrnáct dní. Snažím se bratrovi vyhovět v jeho požadavcích a tak se ze mě stal pilný student. (I když O_O…) Našel jsem si práci v jedné autodílně. Navedl mě na ní Kiba. Spolu s ním a ještě Nejim se celé dny kopeme v autech. Montujeme, předěláváme, leštíme, odmontováváme a pořád dokola. Ale nestěžuji si. Z party, kterou jsem potkal minule v klubu se vyklubali vážně dobří lidé. Takže většinu času trávím hlavně s nimi. Je parné léto a i když mám pořád co dělat, tak mi myšlenky často zabloudí směrem k Sakuře. Od posledně jsem ji ještě neviděl. Všiml jsem si, že ani ve škole nebyla. Jen jsem doufal, že kvůli mně neměla nějaké opletačky s bratrem. "Hele Sasuke!" "Já už půjdu, musím ještě navštívit jednu kamarádku." Vyrušil mě z přemýšlení Kiba. "Jo, jasný." "Když musíš, tak musíš." Pousmál jsem se a zavřel skříňku se zpocenými věcmi. "Jo a prosím tě, zavři za sebou, až budeš odcházet!" Ještě stačil zakřičet, než definitivně pláchnul za "kamarádkou". Vzal jsem klíče a ještě si naposledy prohlédnul naši dnešní práci v dílně. Docela jsem se překonali. Na tomhle Subaru jsme si dali pořádně záležet.
Subaru
Ujistil jsem se, jestli jsou vrata pořádně zavřené a vykročil jsem směr sprcha a pohovka. Cestou jsem obdivoval velikost města. Tokio, to už je přeci jen něco. Všichni hekticky lítají sem a tam. Milióny lidí drží v ruce telefon a o něčem náruživě diskutují. Auta stojí v zácpách, troubí na sebe, jako kdyby měli za chvíli vybuchnout, pokud se neposunou alespoň o milimetr vpřed. Na svůj starý domov jsem si skoro nevzpomněl. Lidi, které jsem považoval za přátele se rozplynuli a já už o nic víc neslyšel. Jak typické. Byl jsem možná i rád. Před týdnem si na nás vzpomněli adoptivní rodiče. Poptali se jak se mi vede, jestli se nechci vrátit a po přesvědčení, že jsem tu opravdu spokojený, vesele zavěsili. Jsem opravdu rád, že jsem tady. Noví lidé, nové prostředí, nový začátek. Cítil jsem se tak svobodný. Ještě chvíli jsem pozoroval kousky hektických životů lidí kolem a pak jsem konečně vyrazil do toho svého.
Hodil jsem batoh ke dveřím a napochodoval si to do kuchyně. Potřeboval jsem trochu zchladit. Slyšel jsem Itachiho smích. "Čemu se tak řehníš?" A nakoukl jsem do kuchyně, kde seděl na stoličce on a... "Sasuke-kun!" Zvolala. Nějak jsem se zasekl. Ji jsem tady nečekal. Dlouho jsem ji neměl před očima. Nezměnila se. Pořád ta usměvavá, růžovlasá dívka. Trošku opálenější. Nevím, jak jsem se tvářil, ale najednou se její obličej zkřivil do posmutnělého úsměvu. "Konnichiwa." "Aa." Přikývl jsem a usmál se. Viděl jsem, že její oči zněžněly. "Ehm!" Odkašlal si Itachi. "Sakura byla na dovolené s rodinou." "Jo a bylo tam nádherně." Doplnila Itachiho Sakura. Došel jsem si do ledničky pro vodu a přisedl si k nim. "A jak jste se tu vy měli beze mě?" Podívali jsme se s bratrem na sebe a ohodnotili to: "Skvěle!" A všichni jsme se rozesmáli. "To je od vás podlé a zlé!" Tvářila se naoko uraženě. "Co škola Sasuke-kun?" "Už sis zvykl?" A její diamanty se na mě opět upřely. Pohled jsem ji opětoval. "Už ano." "Naruto je můj stín a všude mě doprovází, takže mi nic nehrozí." Řekl jsem ironicky. Rozesmála se. Měla krásný smích. Z nějakého důvodu mě těšilo, že jsem ji rozesmál právě já. "Slyšela jsem, že sis našel novou práci." Poznamenala. "Aa." "Kibův táta mi to nabídl." "No jo bratříčku, makat se musí." Vložil se do toho Itachi a rozčechral mi vlasy. Otráveně jsem na něho kouk a ten se jen křenil. Jako malej. Sakura vypadala, jako by se na chvíli zasnila. Oba jsme na ní zvědavě koukli Pochopila. "Jste, jako jeden. Navzájem se doplňujete." Podívali jsme se pro změnu na sebe a trochu se měřili. Byli jsme stejné výšky, stejné oči, barva vlasů. Když to tak vezmu,vzhledově velmi podobní, ale chování bylo odlišné. Sakura měla pravdu, navzájem se doplňujeme. Já byl vždycky ten neklidný kluk, který zahořel kdykoli pro jakoukoli prkotinu. Itachi, ten byl pro změnu klidný až moc, se vším vyrovnaný a svou roli staršího bratra hrál dokonale. Bral na svá bedra všechno těžké, abych já mohl v klidu proplout. O smrti naších rodičů jsme nikdy nemluvili. Věděl jsem, že je za tím něco víc, ale Itachi o tom odmítá mluvit. A navíc, moc často na to nenavazujeme. I když je to dávno, je to pro oba dost bolestná minulost. Tolik toho pro mě dělá, nechci mu přidělávat starosti. Všimnul jsem si, že se na mě bratr usmívá až skoro rodičovsky, pyšně. Radši jsem odvrátil pohled mimo, aby nikdo neviděl lehký ruměnec, který jsem cítil na své tváři. "No hele kluci, už budu muset jít." Přerušila rodinou pohodu Sakura. "Už se stmívá a já to mám domů ještě kus." "Nechceš hodit?" Nabídl se Itachi. Zase se ve mně něco hnulo. K mému štěstí: "Ne díky. Radši se projdu. A navíc, kousek odtud je zastávka." Pomalu jsem se ploužili ke dveřím. "Ale jestli si myslíš, že tě touhle čtvrtí pustím samotnou." A ďábelsky se na mě pousmál. Baka! "Sasuke, doprovoď Sakuru, nechci ji mít na svědomí." A ležérně se opřel o stěnu. Baka! Opakoval jsem si v duchu. Sakura mezitím už stála ve dveřích a čekala na mě. Povzdechnul jsem si a ještě než jsem zaklapl dveře, tak jsem se na bratra zaškaredil. Ten mi pobaveně zamával. Doufám, že si ty poslední vteřiny života užije, jak se vrátím, je po něm. Vyšel jsem se Sakurou po boku. Chvíli jsme mlčeli,pozorovali zapadající slunce a utápěli se ve vlastních myšlenkách. Byl jsem rád, že je zpět a v pořádku. Ten Sasori mě pěkně štval. Ve svém zamyšlení jsem si ani nevšiml, že podpatky vedle mě přestali klepat. Zastavil jsem se a podíval se na stojící Sakuru opodál. "Co se děje?" Nejistě na mě pohlédla. "Víš…

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Black Demonic Dreams *SBéčko* Black Demonic Dreams *SBéčko* | Web | 2. června 2010 v 17:18 | Reagovat

podarene :))

2 Majulík-chan SB-nkoo =* Majulík-chan SB-nkoo =* | Web | 2. června 2010 v 19:11 | Reagovat

uzasnee... kawai =D tesim sa na pokrackoo =DD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama