Spoluadminka blogu: Masíí

I need speed 2

25. května 2010 v 15:30 | Naomi-san (autor blogu) |  Povídky
I need speed

"Dlouho jsme se neviděli…Sasuke. A se škodolibým úsměvem pozoruje jak se tady kroutím v poutech. "To svého osvoboditele ani nepozdravíš?" "Ahoj…Itachi.

Stále mě sjížděl těma očima. Černé jako noc, stejné jako mám já. Bylo v nich vidět pobavení, ale taky neklid. Nebyl rád, že mě takhle vidí. Přišel jsem k malému stolku uprostřed místnosti a sednul si na židli, abych se mohl připravit na to poučování, které určitě teď přijde. "Co tady děláš?" Zeptám se, se zájmem v hlase. "Jak už jsem řekl, přišel jsem tě vytáhnout z dalšího průšvihu." Odpoví klidně. "A to jsi přišel jen proto, že mě chceš vytáhnout z basy?" "Nechce se mi věřit." "Celé tři roky jsem tě neviděl a sám dobře víš, že tu nejsem poprvé." "Co ta náhlá změna?" Znělo mi to skoro, jako bych mu to vyčítal. Jemu zřejmě taky. Nastala chvíle ticha. "Ano, máš pravdu, nejsem tu jen kvůli tomu." Vyčkával jsem co bude dál. "Popravdě Saori a Ryuka už nebaví tahat tě z těchhle problémů." "Říkali, že už na tebe nemají sílu." "Nezvládají tě, prý se klidně celý týden neukážeš doma." "Heh!" Vběhnu mu do řeči. "A oni se o mě někdy starali?" "Je jim úplně jedno co se semnou děje." "Tak proč bych se o ně měl starat já?" "Ano Sasuke, ale jsou to dobří známí našich rodičů a můžeme být rádi, že jsme měli střechu nad hlavou." "Máme jim za co děkovat." Cítil jsem, že byl trochu popuzený, ale sám dobře věděl, že je to pravda. Proto se taky co nejdříve postavil na vlastní nohy. Utek ihned jak to bylo možný. A mě tam nechal, tohle jsem mu nikdy neodpustil. "Jo tak a protože se ti u nich tak líbilo, tak si se vypařil hned jak to šlo." "Už chápu." Výsměšně jsem mu vpálil do tváře. "Sasuke sám dobře víš, že si už déle nemohli dovolit živit nás oba dva." "Musel jsem jít vydělávat." A proč tak daleko? Nechal jsi mě tam. Ale tuhle větu jsem mu říct nemohl. Sám jsem věděl proč. Smrt rodičů snášel hůř než já, chtěl zapomenout, i na mě. Stále neodpovídal. "Takže co máš teď se mnou v plánu?" Prolomil jsem ticho. "Máš dvě možnosti, myslím, že je to fer nabídka." "Saori a Ryuka tě chcou poslat do vojenské školy." Prý, že to jediné tě může napravit." Ale já tam nepůjdu!" Vyběhl jsem popuzeně. "Ještě jsem nedomluvil, tak se uklidni." "A nebo můžeš jet semnou do Tokia." "Je tam jedna slušná škola, do které se přihlásíš." Tohle mě docela překvapilo a taky oslovilo. Musel vidět mé nadšení, vždycky mě dokázal přečíst. "Sasuke, ale varuji tě." "Dávám ti možnost začít od znova, od nuly." "Jestli tam se mnou budeš chtít zůstat, budeš muset makat." "Jak ve škole, tak v práci." "Nebude to procházka růžovým sadem." "Jestli uděláš jen nějakou prkotinu, jestli tě ještě někdy uvidím na místě jako je tohle, tak zapomeň na to, že jsem tvůj bratr." "Pak už ti pomáhat nebudu a vojenská škola ti bude plně otevřena." Po chvíli ticha, kdy jsem si všechny tyhle věty dával dohromady jsem řekl: "Dobře." "Férovou nabídku beru." Nahodil jsem
úsměv, měl jsem z toho dobrý pocit. "Tak fajn." Odpověděl klidně s lehkým úsměvem. Vstal. "Takže se teďka seber, zabal si svých pět švestek a vyrážíme." Šli jsme dlouhou a tmavou chodbou. Od mé svobody mě dělila jenom jedna mříž a dva poldové. Byli to ti samí trapáci, kteří mě zabásli. Tohle jsem si přeci nemoh nechat ujít. Mile jsem se usmál: "Zatím."
A už jsem jen slyšel tiché narážky na mou osobu. Nejvíce mě ale pobavil ten modro-fialový flek na jeho xichtu. Jako po úderu baskeťákem. Pak už jsem se jen soustředil na světlo přede mnou. Konečně jsem byl venku. Ovál mě čerstvý vzduch a já se opět cítil volný. Uviděl jsem Itachiho jak se opírá o… "Ty bláho!" S otevřenou pusou jsem zůstal civět. "Neříkej, že…"Jo, je můj." A při téhle větě celý zářil. Odvážil jsem se přistoupit blíž, už jenom pohled na něj…nemohl jsem se nabažit. "A jak…?" "Sestavil jsem ho sám." "Páni, brácho smekám před tebou." Přede mnou se v celé své kráse rozprostíralo itachiho fáro.
Itachi car
Černé a červené čáry se na něm mihotali jako plameny pekelné. Působilo nebezpečně, ale i elegantně. "Tak nastup, nemáme na to celý den." Namířil jsem si to ke dveřím spolujezdce. Nastoupil jsem a ponořil se do měkkých, kožených sedaček. Místa tu bylo dost. Cítil jsem se opět ve svém živlu. Itachi nastartoval a motor zapředl jako perská kočka. "Trochu hudby neuškodí." A už jsem viděl jak se jeho ruka natahuje po mp3 přehrávači. Jemný motor náhle přehlučel dunivý tón písničky Right Thurr od Chingiho. V tu chvíli jsem myslel, že jsem v ráji. Jeli jsme mírnou rychlostí na hlavní, směr Tokio. "Počkat." "A co moje věci?" "Nemůžu jet jenom s tímhle." A ukázal jsem na svoje oblečení. Itachi se ani neobtěžovat promluvit a ukázal na zadní sedadlo. Viděl jsem tam svůj bágl a skejt. Podíval jsem se na něj. Ten se dál věnoval silnici pohlcen hudbou z beden. Myslím, že celou dobu věděl, že chci jet s ním a tak neváhal a rovnou mi vzal věci. Byl jsem rád, konečně padám z tohohle zašlého místa. Zrovna zapadalo slunce a před námi nebylo nic víc než dlouhá jízda v autě. Tak jo Tokio, už se řítím!
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Líbí se dess?

Jop
Nee

Komentáře

1 Sango-chan Sango-chan | Web | 25. května 2010 v 17:00 | Reagovat

:-D úžasné! WOW proste bombaaa

2 Majulík-chan SB-nkoo =* Majulík-chan SB-nkoo =* | Web | 25. května 2010 v 18:28 | Reagovat

uzasy dielik... tesim sa na pokrackoo =DD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama