24. května 2010 v 17:56 | Naomi-san (autor blogu)
|
Aby jste se nedivili a neprotestovali :-). Nechci své povídky nechat na starém blogu a navíc v nich chci pokračovat, takže je zde přesouvám. Ale nejde to jinak, než jednu po jedné :-).
Rychlé auta a divoké večírky, to je svět ,ve kterém žiji. Kdyby jste mě ve dne potkali na ulici, ani by jste si mě nevšimli. Jsem normální středoškolák, ale večer se to vše mění. Vrnění motoru, vůně benzínu, kvílení gum na silnici, to je svět, který bych za nic a nikdy nevyměnil. Jsem závodník a to v ne ledajakých závodech. Nazývají se Street. Jezdíme po ulicích, je to jízda bez hranic, tady neplatí žádná pravidla. Jen ten, kdo jezdí nejrychleji, vyhrává. Většinou je to jízda na život a na smrt. Dost často se tady stává, že se v tak vysoké rychlosti vybouráte nebo v lepším případě vás zabásnou poldové. Což mě se stává dost často. A právě tady začíná můj příběh.
"Jméno? Sasuke Uchiha." "Věk? Osmnáct." "Bydliště? Konoha." Na tyhle všechny otázky oni už znají odpověď. Zablešení poldové! "Co s tebou Uchiha?" promluví na mě jeden z nich. "Seš tu po třetí za dva měsíce, teď už tě nepustíme na podmínku." "Posedíš si pěkně v chládku a podle toho co už o tobě víme si myslím, že se na tebe adoptivní rodiče pěkně vykašlou." Promluví na mě druhý. "Vy víte o mí rodině kuloví." Odpovím s klidem. "Ale takový holoubky jako seš ty známe moc dobře." "Většinou se vždycky vymlouváte na špatný rodiny." Tenhle týpek by měl brzdit jinak mu brzy jedna přiletí. Pěkně to ve mně vře. Přiblíží se k malému stolu uprostřed menší místnustky, kde se nacházím jenom já, tenhle otrapa a jeho druhej kámoš. Jsem na policejní stanici, zase. Chytli mě a ještě pár lidí, které jsem v životě neviděl při Streetu. Zrovna jsme byli uprostřed závodů, když na nás jako pokaždé vyjeli. Vždycky když závody začnou tak nějaký anonym těm krysám zavolá. Ale jedno se u nich musí uznat a to, že je to s nimi větší adrenalin. Myslím, že tentokrát se museli pořádně naštvat. Vytáhli na nás dokonce vrtulníky. Taky díky tomu nás dostali. "No jo hold, když se vás parchantů pravá rodina zbaví, jste z toho celý vedle a divíte se proč vás poslali k čertu." "Jste nevychovaní a v budoucnu to nikam nedotáhnete." "Drž už tu hubu!" Vylítnu na něj a uštědřím mu jednu ránu. Okamžitě se převáží a sedne na zadek při čemž přiskočí jeho kámoš a vrazí mi obuškem do břicha. Znehybním a tak mají šanci mě chytit a odvléct tam, kde se mi nejvíc nechce. "Ty hajzle, ty se odtud nedostaneš o to se sám postarám!" ještě slyším jak za mnou křičí. No jo, jsem hold pěkný kvítko. Tenhle život žiji už docela dlouho. Od té doby co mí rodiče zemřeli při hromadný autonehodě. Prý jedno auto před mými rodiči jelo moc rychle a nabouralo, bouračka byla řetězová a mé rodiče to postihlo jako první.
Mnozí by se spíše báli do aut nebo vůbec do MHD nasednout, ale mě to začalo přitahovat. Hlavně v oblasti rychlých aut. Když mi bylo patnáct, našel jsem si partičku, která se o tyhle věci taky zajímala a zatáhli mě do kšeftů v podsvětí. Tohle se ještě zhoršilo, když můj brácha odešel od našich adoptivních rodičů v den svých 20 narozenin a začal si žít po svém. V tu chvíli jsem už domů přestával chodit, neměl jsem tam co dělat a někdy jsem se vracel i po týdnu. A abych pravdu řekl moc jim to nevadilo a nevadí. Nezajímají se o mě. Jen brácha mi z Tokia, kde teď žije a má práci zavolá a pošle mi nějaké ty peníze. "Tak tady si pěkně posedíš a nemyslím si, že by tě nějak brzy někdo vytáhnul." Jeho škodolibé poznámky nevnímám a radši si jdu sednout na lavičku v cele, kterou mám celou pro sebe. Super, tak tohle je průšvih na entou. Poliš měl pravdu, z tohohle se asi jen tak brzy nedostanu. Rozhlédnu se kolem. Uprostřed místnosti svítí jedno velké, pronikavé světlo. Jinak je věznice tmavá a ponurá. Je tu docela plno. O dvě cely vedle vidím jednoho z týpků, kteří se mnou závodili. Ušklíbl jsem se nad vzpomínkou. Jako už to tenhle rok bývalo, byl jsem opět mezi prvními a tenhle do mě zrovna narazil a vybil mi pravé světlo mého auta. Tohle mě docela naštvalo, opatroval jsem ho jako oko v hlavě. Sám jsem si ho sestavil a přizpůsobil tak jak sem já chtěl. Ale teď už je stejně v čudu. Poliši mi ho jednou pro vždy zabaví. Pomalu cítím jak mi tělo těžkne a oči se klíží. Mám dost. Stejně teď nic nevyřeším a času tu mám dost. S nadějí, že se to nějak vyřeší (jako vždycky) usínám.
"Hej! Hej chlape vstávej!" Budí mě něčí hlas z jinak poklidného, dlouhého spánku. Otevřu oči. Věznice je více světlejší. Usoudím, že je den. Zaostřím na zdroj rozruchu. "Máš tady návštěvu." Křikne na mě, vejde do cely a už mě vede pryč. A mě jen celou cestu vrtá hlavou, kdo by tu tak mohl přijít. Ovšem za chvíli se jméno mého návštěvníka dovídám. "Co ty tady děláš?" "Dlouho jsme se neviděli…Sasuke." A se škodolibým úsměvem pozoruje, jak se tady kroutím v poutech. "To svého osvoboditele ani nepozdravíš?" "Ahoj…Itachi."
Já se držím skvěle, už aby byly prázdniny